Povstání z popela - Metatron

Tobě Blanch. Protože jsi skvělá autorka. A ačkoli to možná nebudeš číst, dlouho jsem se překonávala, abych napsala aspoň náznak nějakého toho citu. :D

„Rozhodnutí je na vás!“
Harry Potter se hrdě napřímil a hleděl Michaelovi do očí.
„Prosím?“ zatvářil se archanděl rádoby nechápavě, ale mladík si toho nevšiml.
„Byl to sice můj život, ač si na nic nepamatuji, ale posouzení musím nechat na vás. Ať se stane to, co se má stát….“
Bylo ticho. Michael se zdál, jako jediný, nepřekvapený. Skoro jako by to čekal. Zato ostatní se začali mezi sebou radit. Jen jeho rodiče seděli mlčky a bez emocí na něj hleděli.
Harry tam stál, před seskupením Božských bytostí a čekal na své rozsouzení. To, jestli zůstane u nich, nebo půjde dál, záleželo na jejich svolení… Stál před nimi dlouho a jen se díval. Občas se na něj letmo podíval, ale jinak dál diskutovali.
Konečně se dočkal.
„Harry Pottere, byl jsi shledán čistým a spravedlivým a proto můžeš zasednout za náš stůl. Budeš s námi soudit duše zemřelých. Pojď, přijmi místo vedle své rodiny,“ pokynul mu rukou k místu, kde seděla Lily a ta se poprvé usmála.
„Metatron tě naučí našemu řádu,“ ozval se Michael a porota se začala pomalu rozcházet. Samael ještě vrhl na Harryho trochu nazlobený pohled a také odešel. Harry se otočil na usmívající se trojici.
První se k němu vrhla Lily.
„Vítej, synu! Tak dlouho jsme na tebe čekali!“ tiskla ho v náručí a Harry mohl vidět, jak se na sebe James a Sirius zašklebili.
„Rádi tě vidíme,“ přidali se.

A najednou se Harry cítil šťastný. Tak, jak si myslel, že v životě nebyl. Posadil se se svými příbuznými za stůl, kde se objevil nektar.
„Jsem rád, že jsem tady… Tady s vámi,“ řekl spokojeně mladík. Lily se usmála, ale James se neklidně podíval na Siria.
„Co se děje,“ všiml si toho Harry, „vy nejste rádi?“
„Ale samozřejmě že ano,“ spěšně ho utěšoval Sirius.
„Jen by nás zajímalo, na co přesně si pamatuješ. Posledně když jsi tu byl, moc jsi toho neřekl,“ dodal James.
„Proč se mě všichni ptáte, na co si pamatuju? Na nic, a ani mě to neštve! Vidím jen nějaké tváře a pamatuji si jména, jenže to nedokážu zařadit. Jediné, na co si vzpomínám bylo, jak jsem tu byl posledně a vy jste neřekli ani slovo!“ zvyšoval hlas Harry a jeho oči potemněly.
„Ale řekli,“ bránil se Sirius.
„Ale pozdě!“ přerušil ho mladík. „To už jsem totiž letěl zpátky na Zem!“
„A dost!“ křikla Lily. V jejím hlase vibrovala zloba.
„Jsi nespravedlivý, Harry. Zatím neznáš naše pravidla. Až je poznáš, pochopíš nás! A neměl by jsi takto křičet na svého otce!“
„Na otce?“ prskl Harry, který nechápal, odkud se ta jeho zloba bere, „na otce říkáš? Vy dva jste umřely, když mi byl rok! Já jsem neměl otce! Ani matku! A to jen proto, že ten svatoušek Brumbál mě strčil k tvým příbuzným!“
Na to se James postavil a odkráčel z místnosti, aniž by se otočil. Lily ho následovala. Harry zůstal sám se Siriem, který na něj zamyšleně hleděl.
„Tak co? Jsi spokojený? Vykřičel ses, nebo taky na mě začneš řvát, že jsem je zradil? A že je moje vina, že jsem spadl do Oblouku? Přemýšlej Harry, nad tím, co jsi právě řekl. Uvědom si, že ani oni si to nevybrali a snažili se zachránit tebe! Vzpamatuj se, kmotřenče!“
A s tím taky vstal a odcházel.
„Promiň,“ ozvalo se tiše za ním. „Nevím, co to do mě vjelo. Když oni se mě radši ptají na to, co si pamatuji a…“ hlas se mu zlomil a Sirius se otočil.
„Víš, ono je to důležité, aby sis to pamatoval. Pomůže nám to v mnohém. Na seznámení tu budeme mít věčnost… A mě se neomlouvej. Omluv se jim!“


„Harry!“
Právě se k němu blížil anděl oblečený do modrého roucha.
Harry stál v ohromné bílé chodbě, s mnoha dveřmi, gobelíny a freskami. Právě jednu z nich louskal. Písmo bylo zvláštní, jakoby tekuté a neustále se měnilo. Samotná slova se neustále měnila na další…
„Život, je dlouhý proces, jak se unavit!“ četl si zamyšleně a vzápětí přešel k další.
„Smrt je lékem, který najdeme, kdy chceme, ale máme ho užívat co nejpozději,“ zopakoval větu a zamyslel se, když si všiml další.
„Anděl je chodec, který včas neuskočil,“ začal se smát, když si všiml, že vedle něj někdo stojí.
Byl to onen muž v modrém. Harry se na něj zkoumavě zadíval.
„Ty jsi Metatron, že?“ otázal se ho.
Chlapec, ano, vypadal jako chlapec, na něj ani nepohlédl a řekl: „Ano, to jsem! Hledal jsem tě, Harry Pottere. Mám tě přeci naučit pravidla,“ odmlčel se a pokynul hlavou k jedné z fresek.
„Tohle napsali lidé… Sandová, Moliére, Štuchal…“ řekl a pak se k němu otočil. Měl nádherně šedé oči a bílé vlasy. Harrymu spadla čelist a odplula někam do prostoru. Tak nádherné stvoření nikdy neviděl. A ačkoli si to v tu chvíli nerad přiznal, kolena se mu roztřásla. Metatron zářil jasným světlem, která vycházela přímo z jeho pleti. A Harry měl najednou pocit, že už od něj nikdy neodtrhne oči, ale jako by to anděl vytušil, otočil se a začal se vzdalovat. Harry si pospíšil za ním.
„Jak jistě víš, tedy pokud to vůbec víš, jsem archanděl Přítomnosti. Neustále sleduji přehled o lidech na Zemi a pomáhám dětem,“ trochu se sekl a pak se otočil zpátky na Harryho. Nedíval se mu však do očí.
„O tom bych teď neměl moc mluvit. Radši půjdeme do Šeré místnosti. Je tam klid a mohl bych ti říct některá pravidla.“

Měl pravdu. V komnatě, která se podobala studovně bylo ticho. Nikdo tam nebyl.
Posadili se do křesel. Metatron se znovu podíval na Harryho, který na něj vyjeveně hleděl. Jako by tušil, co se mu honí hlavou, naklonil se k němu a… jemně zatlačil na dolní čelist, aby ho přinutil zavřít ústa. mladík zčervenal, ale pořád se tvářil, jako by viděl svatého.
„Tak tedy Harry. První řadě dostaneš nové jméno,“ začal, ale když si všiml, že ho Potter neposlouchá, povzdychl si a řekl: „Zavři oči.“
Harry okamžitě poslechl a najednou ucítil Metatronovu dlaň na svém čele. Slyšel jeho hlas u ucha, až mu naskočila husí kůže, ale nerozuměl, co říkal. cítil se klidný a přesto napjatý, když…
„Harry? Slyšíš mě? Můžeme pokračovat?“
Neochotně otevřel oči. Archanděl seděl naproti němu. Zář jeho tváře pohasla, oči vybledly a bílé vlasy zčernaly. Náhle byl jako kažý jiný kluk, kterého Harry kdy viděl. A přesto se nemohl zbavit toho dojmu, který v něm zanechal.
„Je to tak lepší?“ zeptal se ho Metatron, a když Harry kývl na znamení souhlasu pokračoval.
„Takže… jako první dostaneš nové jméno. Máš jich sice už hodně, jenže tohle si nevybereš ty. Ono si najde tebe. Musíš se zaposlouchat do sebe. Otevřít své srdce. Nepřijde k tobě hned, ale zkusit to můžeš. Je to jako hudba. Uvolni se,“ radil mu.
Poslechl. Opět zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. Slyšel hukot moře, slyšel hlas zvonkohry, jak něco šeptá, ale nemohl se soustředit. S trhnutím se znovu probral. Metatron seděl před ním a usmíval se.
„Slyšel si něco?“
„Ne,“ řekl a snažil se potlačit zklamání v hlase. Metatron se znovu vědoucně usmál, ale nijak to neokomentoval.
„Fajn. První věc jsem ti řekl. Další pravidlo je: Nikdy nemluv Starším do toho, co dělají. Přece jen, znají vše lépe, než si budeš myslet. Jsou tu od začátku Všehosvěta.
Můžeš jim říci, co si myslíš, ale nikdy nesmíš vnucovat svůj názor. Můžeš jim poradit, ale NIKDY nic nedělej bez jejich souhlasu. Rozumíš mi?“
„A–ano…“ zakoktal Harry.
„To je dobře. Dalším malým pravidlem je: Na slovo poslouchej. Jsi jenom anděl, nic víc. Jsi podřízen nám, archandělům. A pak je tu ještě jedno pravidlo: NIKDY nesváděj archanděly… Nesnaž se, Harry!“ rozesmál se zvonivým smíchem, když viděl, jak se tváří.
„Teď ti dám jednu knihu. Musíš si ji přečíst. Pochopíš v ní naše řády. je to jednodušší, než kdybych ti tu knihu odrecitoval. S tím se prozatím rozloučíme Harry, musím jít. Zavři oči!“

Opět ho poslechl, a když oči otevřel, viděl jen vzdalující se zář.
„Škoda,“ pomyslel si Harry a podíval se na knihu, kterou mu dal Metatron.
Řád Světa hlásal nápis a on se do něj okamžitě začetl.

AN: Nebojte (nebo jo?), slash z toho neudělám, neumím to  Na to jsou tu lepší autoři než já.
AN2: Odpusť Bože za tohle rouhání, jinak to nejde (No možná že jde, ale já to chci takhle)
AN3: Abyste to správně chápali, ne že bych to nerada psala, jenže Bůh je Bůh a psát o jeho Archandělech zrovna takhle mi moc čistou dušičku nedělá…
AN4: snad znovu nemusím psát, kdo napsal který citát?